3.4.2018

2.4.2018

Darwin's beach rezort poblíž vesnice Ranna. Dlouhá, čistá, zlatá pláž, kde nikdo není, občas se objeví někdo z vedlejšího rezortu, obrovský bazén a bungalow, který je velmi prostorný. To, co jsme nečekali je, že jsme  v celém rezortu zase sami. Je možné, aby se to stalo dvakrát po sobě? Vlny Indického oceánu burácí sto metrů od terasy a kdyby nebyla Země kulatá, před sebou bychom viděli již jen Jižní pól. 

Manažer, mladý a málo zkušený, jak o sobě sám tvrdí, se jmenuje Dinusch. V rezortu je vidět nedostatek personálu, o to víc plní naše přání. Místo pro závěr naší cesty nemohl být lepší. A navíc, Dinusch nás odveze na letiště do Kolomba za nejlepší cenu, jaká nám byla nabízena. 

Tedy dál už jen beze slov s přáním dalších cest, které nás budou také tak těšit.

1.4.2018

Ve starém domě se krásně spí. Stále však nemáme žádné ubytování na další dny. Marťa chce ještě vidět ty jižní pláže, tak jí o to nemůžu připravit, když se mnou jela do Galle. Hned po snídani se vrhám znovu na Booking.com a znovu vyhledávám nejvhodnější místa. A dnes mám snad šťastnou ruku a nalézám bungalowy hned na pláži, o které jsou docela dobré reference. Padá ze mne tíha odpovědnosti a můžu se pustit do blogu, na který jsem poslední tři dny neměl čas. Celé dopoledne tak trávíme u bazénu, Marťa si čte, já píšu a je to fajn.

Ve tři odpoledne, kdy už je slunce opět snesitelnější, jdeme do pevnosti. Jsme rádi, že jsme návštěvu Galle nevynechali. Území Fort Galle, které je ohraničené mohutnou hradbou, je totiž zase zcela jiná Srí Lanka. Jeden koloniální domek vedle druhého, mohutné kostely, v jižní části maják. Zde, za bezpečnými hradbami, je svět, jaký známe z Evropy. Na sto let starých fotografiích vidíme, jak vně hradeb není nic, jen divoká příroda a nějací domorodci v bederních rouškách. Připlutí kolonizátorů přineslo i pozitivní vývoj.

Jdeme se podívat i do místního malého historického muzea, které připomíná spíš vetešnictví nebo hodně neudržovaný depozitář. Věci jsou rozděleny do základní skupin, jako talíře, hrnky, zbraně, dýmky, hodiny atd., ovšem bez jakéhokoli časového rozlišení. Vedle sebe jsou zde předměty se zřejmou historickou hodnotou a novodobý šrot. O kus dál, v krámku ve vedlejší ulici, mají to samé, ovšem i s cenovkami.

Procházku uličkami a kolem hradeb zakončujeme v kavárně s výhledem na moře a tuktukem se vracíme zpět. Lalita nám připravila večeři, deviled fish, to jsme si oblíbili, s fazolovými lusky, sojou, bramborem a okurkovým salátem. Deviled fish je možné si dávat pořád, protože je to pokaždé jiné. Je to podobné jako s kari, také ho neudělají, na různých místech, nikde stejně.

 Večeře nás umrtví a nic se nám už podnikat nechce. Pročteme se do usnutí.

31.3.2018

Cestujeme trochu křížem, krážem. Dnes se přesouváme ze severu zpátky na jih. Cesta trvá čtyři až pět hodin a z Kolomba až do Galle po jediné srílanské, zpoplatněné dálnici. V klimatizovaném autě to bude velice pohodlné.

Ali s řidičem nás vyzvedává po snídani, Loučíme se se Surekou i s Dune Towers. Přesto, že je víkend, silnice jsou docela plné, což je zřejmě dáno tím, že jsou Velikonoce a zároveň je úplněk, kdy se slaví svátek Pója, den úplňku, kdy lidé nepracují, navštěvují chrámy a nesmí se prodávat a pít alkohol. Na dálnici už je to pohoda, dálnice je nová, dvouproudá v obou směrech, s max. Rychlostí sto km za hodinu. Do Galle opravdu přijíždíme po poledni a Ali s řidičem najdou naše ubytování. Loučíme se a vstupujeme do příjemné, koloniální vily, čisté a zrekonstruované, vzdálené asi 1,5 km od hlavní atrakce Galle, staré pevnosti, v jejichž hradbách se rozkládá celé staré město, s domky a architekturou, tak jak je zde zanechali Holanďané, Portugalci i Britové. V ubytování nás vítá typická srílanská dáma, která se v domě narodila a pochází ze sedmi sourozenců. Její rodina musela být hodně bohatá už v dobách kolonizátorů, což zřejmě přetrvává dodnes. Dům je úžasný, je zde cítit duch doby, bonusem je malý bazén pro mě a pro Marťu domácí mazlíček, kočička Panča, která má tu nejlepší péči. Paní Lalita má očividně ráda zvířátka, protože po domě se ještě pohybují tři želvy. Největší je asi čtyřiceti centimetrová.

Vyřizujeme formality a po „vymáchání se“ v bazénu jdeme na první obhlídku pevnosti Fort Galle. Dnes chceme projít jenom prostřední ulicí, ale hlavní prohlídku si chceme nechat na zítra. Domy a uličky jsou opravdu skvostné. Ze všeho dýchá minulost, některé domy se opravují, jiné chátrají, ale celkový genius loci nás oslovuje. Těšíme se na zítřejší podrobnější prohlídku a vracíme se skrz autobusové nádraží, odkud vede ulice plná obchodů a obchůdků. Zastavujeme se na kus řeči s mužem, který nám vypráví o tsunami, jak bylo Galle zničeno, sám byl zraněný a jeho žena se už nikdy nenašla. Takových příběhů je zde mnoho, tsunami zde byla opravdu ničivá. Také mluví o tom, jak pro ně byla důležitá pomoc České republiky, byla zde nasazena česká vojenská jednotka.

Pomalu se stmívá a je čas se vrátit, ovšem malinko jsme si zašli. Zpět tedy jedeme tuktukem a vnímáme večerní Galle, které ožívá slavnostními zpěvy z chrámů, mešit i kostelů.

 Celý večer se pak věnujeme rozhodování, kam se na zbytek dní ještě podíváme. Martinku nejvíc lákají pláže na jižním pobřeží, které jsou prý nejkrásnější. Západní pobřeží Lanky je bičováno větry a moře je zde vhodné pro surf, východní pobřeží je divoké, nejlepší je to prý na jihu. Tolik Lonely Planet. No nevím, v Nilaveli to nemělo chybu. Tedy, celý večer pročítám na Booking.com reference a hledám pro nás nějakou závěrečnou romantiku a jsem čím dál, tím víc zoufalejší. Prohledávám celé jižní pobřeží. Buď přelidněno nebo draho, vlny jsou velké, nebezpečné spodní proudy nebo ostré korály a kameny. Myslím, že jsem přečetl recenze snad všech turistů za poslední rok a nic. Ó, jak je to těžké ve srovnání s Pearl Oceanic Rezortem! O půlnoci to vzdávám. Ráno moudřejší večera. Venku se spustil liják. Ali poslal pozdrav, že se v pořádku vrátili do Alankudy.

30.3.2018

     Noc je velmi horká. S klimatizací by to bylo lepší, ale zase máme pár desítek gramů tuku vypoceno. Ráno, dokud slunce nevystoupá do své nejvyšší pozice, je to venku na terase příjemné. Přichází Sureka, aby nám připravila snídani a opět se o nás vzorně stará. Hned po snídani se vydáváme přes dunu k moři. Jenže v noci se vše změnilo. Noční příboj zřejmě přinesl obrovské množství hnědých chaluh. Je jimi pokrytá celá pláž a několik metrů do moře se ve vlnách převalují další a další chuchvalce. Vstoupit do moře znamená, že ven bychom vylézali jako dobře maskovaní příslušníci speciálních jednotek US Navy. Jdeme kus po pláži, zda někde nenajdeme lepší místo, ale zdá se, že je to stejné, až do Kalpityie. Vracíme se tedy zpět po písečných dunách a představujeme si, že jsme zbloudilí trosečníci na pustém ostrově. Nemáme vodu ani kam se schovat před sluncem, písek se boří pod každým krokem. Chvíli nám trvá, než se dostaneme na známou pěšinu, vedoucí k Duna Towers. Opět potkáváme vousatého farmáře, který ví, kdo jsme a opět to bylo velmi milé setkání. Ale my už raději spěcháme do stínu terasy.

     Zbytek dne tedy odpočíváme, hledáme vhodné ubytování v Galle a narychlo organizujeme další dny. Hojně využíváme příjemnou venkovní sprchu. Martin s Jitkou mají s tímto místem opravdu velké plány. Bude zde několik bungalowů a dokonce i tenisový kurt. Sice si nedovedu představit, jak se v tomto podnebí honím za tenisákem, ale třeba tu jsou i období, kdy tu není tak horko. Já bych dal raději přednost bazénu, navíc, když spodní vody je tu habaděj. Ale nejsou to moje plány a oba cítíme respekt k tak odvážným plánům a věříme, že se sem jednou vrátíme a budeme žasnout. Síla ducha nemá žádná omezení.

     Předpověď počasí hlásí na další dny, v podstatě až do našeho odjezdu ze Srí Lanky, bouřky a zataženo. Na počasí je to znát, protože je opravdu dusno a teploty jsou ke čtyřiceti stupňům. Noc je opět velmi horká, že spíme s otevřenými dveřmi. Venku je vše osvíceno úplňkem, procházím se po pozemku, chvíli postojím v treehouse, kde by se určitě spalo v tuto chvíli lépe. Martinka ale už spí, tak stěhování odkládám. Naposledy se sprchuji vlažnou vodou a usínám za zvuků přírody. Probouzí mě páv, který tři metry od ložnice vydává své specifické uííía.

29.3.2018

     Kolem poledne nás vyzvedává auto, uvnitř luxusně vycíděná Toyota, s muslimským řidičem. Je zajímavé, že všichni řidiči, kteří nás vezli byli muslimové. Čeká nás cesta dál na sever, do Alankudy, což Martinka stále komolí na Alakundu. Horší je, že už to má zafixované, no naštěstí místní neznají význam toho slova. Alankuda je na mapě v takovém tom ocásku na severozápadě, na jehož konci leží městečko Kalpitya. My máme z nějakého důvodu v hlavě, že se musíme dostat do Palaviy, a tam také zní naše objednávka na převoz. Vzdálenosti tu nejsou velké, jedeme něco kolem sto devadesáti kilometrů a asi za čtyři hodiny jsme na místě. Ale jsme v Palaviy a do cíle je to ještě asi dvacet pět kilometrů. Řidič už dál jet odmítá, i když mu nabízíme, že si připlatíme. Nemůže o tom sám rozhodnout a zřejmě nemůže ani přijímat peníze. Možná je na GPS? Snaží se někam volat, to se mu nedaří, a tak ho dál nepřesvědčujeme. Dojedeme to busem a tuktukem.

     Stojíme tedy na křižovatce směrem na Kalpityi a rozhlížíme se v tom chaosu, kde tak asi může stavět autobus. Všechno se to komplikuje tím, že se zde jezdí vlevo, tak je vše tak trochu obráceně. Když se vydáme správným směrem, ujme se nás zdvořile jeden z místních podnikatelských duchů a nabízí, že nás odveze svým vozem na křižovatku Alankuda, odkud je to do cíle už jen asi tři kilometry. Tam si musíme vzít tuktuk, protože dál už autem po písečné cestě jet nechce. Nabídka je 1000 rupií, což je 130 Kč, což je super, tedy toho využíváme. Řidič pokračuje dál na Kalpityi a ještě stihne tuktukářovi přeložit, kam nás má odvézt.

     Projíždíme malou vesničkou Alankuda, po písečných cestách. Za vesnicí jsou už jen palmové háje, kde se ve stínu pod palmami pěstuje zelenina. Půda je písčitá a farmáři odněkud dováží hlínu v pytlích a rozptylují jí po políčkách. Daří se zde tedy kořenové zelenině, která roste krásně rovně, protože v písku nemusí překonávat žádný odpor.

     Po třech kilometrech jsme v cíli. Zastavujeme před grandiózní bránou budoucího rezortu Dune Towers, který se zde rozhodli budovat naši čeští přátelé Martin a Jitka. Jsou teprve v počátcích, ale i tak je zde již vidět kus práce. Zázemí s bungalowem na spaní a letní kuchyní je hotové, k tomu úžasná venkovní sprcha. Bungalow je vystavěn s plastových lahví, plněných pískem, kterého je všude mnoho. Lahve jsou kladeny klasicky do malty a je to moc dobrý ekologický přístup. Jenom na přední stěně jsem průměrným výpočtem napočítal 1500 plastových lahví. Kdyby se takto stavělo, možná by si srílanské pláže oddechly.

     Dune Towers stojí v úplné izolaci od jakékoli civilizace. Jen ta farmářská políčka kolem. Vítá nás paní Sureka, která nám bude vařit a starat se o naše pohodlí. Ubytováváme se a odpočíváme na verandě. Nic. Ticho, jen šumění palmového listí, hlasy ptáků. Z dálky je slyšet páv. Nevím, jestli jsem připraven na zas až tak velkou izolaci. Vnímám, že se naše cestování po Lance blíží konci, a že jsme nestihli vše, co jsme chtěli. Mám v sobě pochybnost, zda to není luxus, zůstat na jednom místě sedm dní, i když není problém odtud podniknout výlety dál na sever. To by nebyl problém. Jenže já jsem měl v plánu ještě Galle, pevnost zcela dole na jihu.

     Před večeří se jdeme projít směrem k pláži. Vzdušnou čarou je to asi pětset metrů, ale musíme překonat vysokou písečnou dunu. Z jejího vrcholu je rozhled na celé pobřeží. Pusto a prázdno, divoký, neobjevený ráj, písečné duny spalované horkým žárem neúprosného slunce. Vegetaci tvoří jen travnatý, suchý porost, sem tam nějaký keřík. Moře je krásné, trochu divoké, pláž trpí vyplavenými plasty, jako všude, na divokých plážích Srí Lanky, které nikdo neuklízí. Zítra se sem vydáme ráno, při odlivu bude moře klidné, abychom si zaplavali. Zpět se vracíme jinou cestou, kolem zavlažovaných políček a zdravíme se s farmáři, kteří už o nás vědí. Všichni se odkazují na Martina, vědí, jaké je naše povolání a odkud jsme. Neuvěřitelně přátelské prostředí.

     Paní Sureka pro nás zatím připravila rybu se zeleninou a po sklizení nádobí nás opouští. Najednou je tma. V té tmě se náhle objeví mužská postava. Je to Ali. Další člověk, který se má o nás starat a případně nás vozit tuktukem. Při kávě sedíme dlouho do noci a s Alim si příjemně povídáme o Srí Lance. Ali je také muslim, Sureka je křesťanka. Vše je tu tak promíchané.. Na závěr večera je jasné, že budeme chtít ještě využít zbývající dny k cestování, navíc Ali nám dokázal zajistit převoz až do Galle. Zítra si tedy toto místo naplno užijeme a další den budeme pokračovat na jih. Zase jsem na rozpacích. Večer je tu tak romantický...

28.3.2018

Dnes jenom "lážo plážo".